Čím víc na sebe tlačím a chci být jiná, tím pomaleji mi to jde
09.03.2016 08:55
Když chceme dosáhnout velké osobní změny a tlačíme na sebe, zlobíme se na sebe, že ještě nejsme v cíli, tak si dosažení cíle hrozně komplikujeme.
Čím víc na sebe tlačíme, tím hůř a pomaleji nám to půjde.
Mám na mysli takovou tu klasickou situaci, kdy si člověk uvědomí, že není šťastný, má nějaké zdravotní komplikace, nemá se rád nebo mu nefungují vztahy a v určitý okamžik pochopí, že bez práce na sobě a změny sama sebe šťastný nebude. Pustí se tedy do osobního rozvoje. Potud je to skvělé.
Jenže se chytí do pasti, že se upne na představu, jak to bude, až všechno pochopí, uzdraví si v sobě všechna zranění, bude se mít rád, bude sebevědomý a vyzařovat lásku.
Pak porovnává ten stav, který prožívá teď, s tou cílovou představou a zcela logicky musí vždy dojít k závěru, že v cíli ještě není. Začne nekonečný kolotoč výčitek, marné snahy, pocitů selhání a obviňování, že v tom cíli není.
To je energie vyhozená oknem, nikam vás neposune. Naopak vytváříte na sebe ještě větší tlak a ten nikdo nemá rád, takže jedna vaše část na sebe tlačí, abyste se změnili a druhá vaše část se soustředí na to, aby se tomu tlaku bránila.
Takže obě části nedělají nic pro to, abyste na sobě mohli pracovat a dělat postupné krůčky na cestě, která vás do cíle dovede.
To je to klíčové. Jsou to postupné kroky = POKROKY.
Nejde o skok z místa na sto metrů. :-)
Jestli znáte někoho, komu se povedlo proměnit sebe a svůj život, můžete si být jistí tím, že to nebylo ze dne na den. Byla to soustavná a usilovná práce, která postupně přinášela svoje ovoce. Někdy na cestě udělal větší krok, někdy odpočíval a někdy udělal třeba jen malý krůček. Dokonce velmi pravděpodobně ještě není v úplném cíli, protože věřím tomu, že se učíme až do konce života a umřeme, až nebudeme mít, co se učit.
Jen se mění hloubka témat, do kterých se noříme. Čím dál na cestě jsme, tím jemnější a hlubší témata se objevují. A dobrá zpráva je, že s nimi už také umíme mnohem snáz pracovat a učit se z nich.
Až se zase přistihnete, že vám hlavou běží třeba "Jak to, že se nemám ráda?! Jak to, že si nevěřím?!"
Tak si jen všimněte, že se zase kritizujete a neztrácejte s výčitkami dál čas. Teď jste prostě tady, na tomto místě své cesty a zrovna teď se nemáte ráda. Zítra už to třeba bude trochu jiné. Jediné užitečné, co s tím můžete dělat, budete-li chtít, je pokračovat v práci na sobě. BEZ ODSUZOVÁNÍ SE.
V každém okamžiku své cesty jste v pořádku, nemáte se cítit jinak, než se právě teď cítíte. Když budete chtít, abyste se cítili jinak, můžete se vždycky rozhodnout, že pro to něco uděláte - něco konkrétního.
Oceňte každý svůj POKROK a zkuste to brát jako proces učení.
Můžete mít radost z každého nového pochopení, dokonce z každé slzy, která odplavila starý smutek a udělala ve vás místo pro něco nového.
Kterým dětem jde ve škole učení lépe? Těm, které jsou oceňovány za každý pokrok nebo těm, které jsou kritizovány za každý nezdar? I vy si můžete vybrat, jestli se budete učit lehce a s radostí nebo budete dřít a vyčítat si každou chybu.
Přeji hodně síly, trpělivosti a laskavosti sami k sobě. Vím, že to není jednoduché.