Jak se začneme honit za dokonalostí

11.11.2014 22:12

Navštívila mě klientka, která mimo jiné zmínila, že se často ze všech sil snaží o dokonalost, a přitom si už uvědomuje, že jí to škodí. Snaží se být skvělá partnerka a skvělá matka, ale vždycky něco, stačí drobnost, udělá špatně a pak má pocit, že vlastně nestojí za nic a všechno dělá špatně. Stačí, když udělá jednu věc špatně a už nedokáže ocenit dalších pět, které udělala skvěle.

Poznáváte se v tom?

 I já to znám. Dříve jsem o sobě s určitou dávkou pýchy říkala, že jsem perfekcionista, že když něco dělám, dělám to pořádně. Jenže dělat něco dokonale nás stojí spoustu sil. Navíc, když se nám něco z aktivit, které jsou součástí, nepodaří, tak už dílo není dokonalé a my sami sebe šmahem odsoudíme jako neschopné protože jsme to přece neudělali dokonale. Takže i když jsme třeba upekli chleba, ale při pečení nám popraskal, tak už máme zkaženou náladu a v duchu si vyčítáme, že jsme ho nechali špatně vykynout. Jenže fakt je ten, že ten chleba skvěle chutná a má prostě jen kosmetickou vadu na kráse (prasklinu), kterou navíc může někdo mít rád. Takže jsme klidně mohli zasednout ke stolu, pochutnat si na chlebu a ještě si říct, že je prima, že jsme upekli tak dobrý chleba.

Přemýšlela jsem o tom, jak v člověku to nutkání dělat všechno dokonale a neschopnost užít si i věci, které nejsou dokonalé, vlastně vznikne. Představila jsem si dítě, které něco dělá a dokud to dělá dobře, tak se nic neděje a nikdo nereaguje. Když ale něco pokazí (rozlije, umaže...), tak hned slyší od maminky nebo od tatínka kritiku, která v něm vyvolává ten trýznivý pocit "Nemají mě rádi". Takže se postupně snaží víc a víc neudělat žádnou chybu, aby konečně slyšelo: Výborně, udělal jsi to skvěle. Je to perfektní. Jenže udělat něco naprosto dokonale je strašně těžké a navíc pochvala a uznání nemusí přijít, jestli se rodiče soustředí pouze na komentování chyb.

Ovšem když jsme dospělí, jsme to už jen my sami, kdo sami sebe peskujeme za všechny chyby i chybičky, kterých jsme se dopustili a kterými jsme se odchýlili od obrazu dokonalého výsledku. S tím ovšem můžeme přestat. 

Mám pro to ještě jeden argument. Když se honíme za představou dokonalé matky nebo dokonalé partnerky, tak se vlastně honíme za jakousi iluzí, kterou jsme si sami vymysleli. Copak někdo dokáže objektivně říct, jaké parametry má dokonalá matka? Vlastně ani my sami přesně nedokážeme říct, jak taková osoba vypadá a co dělá. Skoro bych to přirovnala k Yettimu. :-)

To, co můžeme udělat, je začít oceňovat své úspěchy, i ty, které nejsou zcela dokonalé. Mít se rádi. Vnímat potřeby svých blízkých a na ně reagovat a vnímat, jak se přitom cítíme.

 

Takže rada pro perfekcionisty: Buďme na sebe hodní. :-)

Napsala: Barbora Zumotová